Bylo léto. Slunce svítilo jako zlaté lízátko a vítr voněl po malinách. Eliška právě dostala vysvědčení – samé jedničky – a před ní byly celé dvě měsíce prázdnin. Těšila se na koupání, zmrzlinu, večerní opékání buřtů, ale hlavně – na dobrodružství.
Bylo nebylo, v jednom malém domečku na kraji lesa žil chlapec jménem Matýsek. Měl rád knížky, čokoládové sušenky a mazlení se svou kočkou Fífou. Ale co neměl rád? Usínání. Každý večer se v posteli vrtěl, koukal do stropu a povídal si s plyšovým medvídkem.
Kdysi dávno, v malém městečku obklopeném lesy, stála školka, která nebyla jen tak obyčejná. Jmenovala se U Kouzelného stromu. A opravdu – přímo uprostřed její zahrady rostl obrovský starý dub, jehož větve byly tak široké, že se pod nimi mohly hrát všechny děti a ještě by zbylo místo na piknik.
Za sedmi horami, sedmi lesy a jedním ospalým rybníkem, kde žáby zpívaly ukolébavky, žil jeden velmi tichý a velmi zvláštní pán. Neříkalo se mu jménem, ale říkalo se mu Měsíční poutník.
Kdysi dávno, na okraji hlubokého lesa jménem Borovín, žil starý kouzelník jménem Dobromil. Měl dlouhý plášť z mechu a kapuci, co šustila jako podzimní listí. Lidé ho znali jako podivína – ale kdo ho skutečně poznal, věděl, že je moudrý, hodný a kouzlí jen pro dobro ostatních.
Kdysi dávno, v jedné malé vesnici mezi loukami a lesy, žila holčička jménem Aninka. Měla copánky jako zlaté klasy a nejraději ze všeho pomáhala babičce v zahrádce. Ale úplně nejvíc toužila mít vlastní kouzelný šátek, jako měla pradávná víla Moruše, o které jí babička často vyprávěla.
Byl jednou jeden kluk jménem Oliver, který měl šest let, rád si hrál s autíčky, maloval draky a každý večer si s tátou četl pohádky na dobrou noc. Všechno bylo skvělé, až do dne, kdy si při kousnutí do křupavého toustu všiml, že se mu viklá zub.
V jednom tichém rybníčku žil malý žabák jménem Pepík. Na rozdíl od ostatních žab neuměl vůbec skákat. Zatímco ostatní poskakovali z listu na list a soutěžili, kdo doskočí dál, Pepík se sotva odlepil od země.