Robot Riki a ztracené slunce

Kdysi dávno, v krajině plné květin, motýlů a zpívajících ptáčků, žil jeden zvláštní robot. Jmenoval se Riki a byl to malý kulatý robot s jedním svítícím okem, které v noci měnilo barvy jako duha. Riki nebyl jako ostatní roboti. Nepracoval v továrně, nepočítal čísla a ani nestavěl domy. Riki měl jedno jediné poslání: hlídat slunce.

Každé ráno se probudil, zkontroloval nebe a říkal:

"Slunce je na místě, svět je v pořádku!"

Ale jednoho dne ráno… slunce nikde!

Obloha byla šedá a studená, ptáčci neštěbetali a květiny zůstaly zavřené.

"To není možné!" zapištěl Riki. "Slunce se nikdy nezpozdí!"

Okamžitě si zabalil svou kovovou brašnu, do kapsy dal kompas a vydal se slunce hledat.

🚀 První zastávka: U větrného stromu

Riki dorazil ke stromu, který místo listí měl větrníky. Strom zavrčel:

"Ztracené slunce? Možná ho má paní Mrakomila! Ta si často hraje s oblohou."

Riki poděkoval, zatočil vrtulkou pro štěstí a šel dál.

🌫️ Druhá zastávka: U paní Mrakomily

Paní Mrakomila byla velký nafoukaný oblak s kloboukem a brýlemi.

"Cože? Slunce? Ano, schovala jsem ho za závojem, protože mě rušilo při spaní!" řekla mrzutě.

"Ale bez slunce všichni mrznou a nic neroste!" volal Riki.

Mrakomila si povzdechla:

"No dobře. Ale musíš mi nejdřív říct pohádku, protože neumím bez ní usnout."

📖 Riki vypráví pohádku

Riki chvíli přemýšlel a pak začal:

"Byl jednou jeden mráček, co si myslel, že je sám na nebi. Ale jednou potkal jiný mráček, a pak ještě další, až zjistil, že spolu tvoří krásné tvary. A tak už nikdy nebyl sám…"

Paní Mrakomile se začaly klížit oči a zašeptala:

"To byla… krásná pohádka…" a usnula.

Závoj se zvedl a slunce vysvitlo! Hned bylo teplo, ptáčci začali zpívat a květiny rozkvetly.

🏡 Riki se vrací domů

Riki se vrátil do svého domečku a řekl si:

"Tak. Slunce je na místě, svět je v pořádku."

Jeho oko se rozzářilo do žluta a pomalu usínal s úsměvem na kovové tváři.

A když zavřel své jediné oko, zašeptal:

"Dobrou noc, světe…"

🌙 Konec