Robo a ztracené srdce

Za sedm horami a sedmi městy stála zvláštní továrna. Nebyla to obyčejná továrna – nevyráběla auta ani hračky, ale roboty. Každý robot měl svoje jméno, úkol a jednu zvláštní věc – srdce ze světla.

Jeden z robotů se jmenoval Robo. Byl malý, kulatý, trochu neohrabaný, ale strašně zvědavý. Na rozdíl od ostatních robotů se nechtěl jen učit počítat nebo uklízet. Chtěl poznávat svět, ptáky, mraky, vodu a stromy.

Jednoho dne se Robo potichu vykradl z továrny a vydal se ven. Když poprvé uviděl slunce, zamžoural očima a zasmál se. "To je ale velká žárovka!" pověděl a vykulil své svítící oči.

Putoval loukou, kolem řeky a až k městu, kde potkal holčičku jménem Emička. Ta se na něj usmála a řekla:

"Ty jsi robot? A umíš si hrát?"

Robo se zamyslel. "Nevím… ale můžu to zkusit!"

A tak si hráli celý den. Stříleli vodu z hadice, stavěli hrad z písku a učili Roba, jak se směje a jak se objímá. Robo vůbec poprvé cítil něco zvláštního – teplo uvnitř svého světelného srdce.

Ale večer se stalo něco zlého. Přišla velká bouřka a s ní i blesk. Udeřil přímo do stromu, pod kterým Robo stál, a… jeho světelné srdce zhaslo.

"Robo!" vykřikla Emička a rozplakala se.

Robo seděl potichu. Bez světla už nemohl mluvit ani se hýbat.

Emička ho vzala domů, schovala ho pod peřinu a celou noc přemýšlela, jak mu pomoct. Ráno napsala dopis:

"Milí roboti z továrny, našla jsem vašeho kamaráda. Ztratil světelné srdce. Ale já myslím, že jedno opravdové už má – uvnitř. Prosím, pomozte mu."

A tak přijeli roboti z továrny. Chtěli ho odvést a opravit, ale když viděli, jak se k němu Emička tiskne, rozhodli se jinak.

"Možná nepotřebuje srdce ze světla," řekl nejstarší robot.

"Možná mu stačí srdce z lásky."

A tak Robo zůstal u Emičky. Naučil se kreslit, zpívat, tancovat… A i když už neměl to původní světelné srdce, každý večer mu oči jemně svítily – protože věděl, že je milovaný.

A možná… možná že i roboti můžou mít duši.

Dobrou noc.