Pohádka o Tondovi, který zastavil čas

V jedné vesnici na konci světa, kde hodiny netikaly a slunce vycházelo tehdy, když se mu zachtělo, žil chlapec jménem Tonda. Byl to obyčejný kluk – měl rád knedlíky s omáčkou, sbíral kamínky s divnými tvary a nejraději si hrál v sadu za stodolou. Ale na rozdíl od ostatních měl zvláštní dar – když se soustředil, dokázal slyšet tikot velkých hodin světa.

Nikdo jiný ho neslyšel. Jen Tonda. A ten zvuk zněl jako hluboké tik… tak… tik… tak… někde až za obzorem. Nejvíc ho slyšel v noci, když bylo všude ticho.

Jednou se v sadu objevil muž v klobouku, který měl oči jako kapky rtuti. Byl to hlídač času a hledal svého nástupce. Řekl Tondovi, že svět potřebuje někoho, kdo se postará o rovnováhu času – aby noc nikdy netrvala příliš dlouho, aby snídaně přišla v pravý čas a aby se sny plnily tehdy, kdy je člověk připravený.

"A proč já?" zeptal se Tonda, kterému zrovna kapala omáčka z knedlíku na bradu.

"Protože jsi ten jediný, kdo čas opravdu slyší."

A tak Tonda dostal zvláštní kapesní hodinky. Ale ne ledajaké. Místo ručiček měly malé souhvězdí, které se otáčelo kolem středu. Když se Tonda na hodinky podíval a něco si přál, svět se zastavil. Čas přestal plynout, lidé zůstali v pohybu jako sochy a Tonda mohl procházet světem jako neviditelný pozorovatel.

Nejdřív to bylo skvělé. Zastavil čas, když se chtěl vyhnout úkolu z matematiky. Nebo když nechtěl, aby se večer musel jít koupat. Ale čím častěji to dělal, tím víc začal svět kolem něj ztrácet barvy. Stromy nešuměly, ptáci nelétali, a když zastavil čas na déle než pár minut, začal cítit tíhu samoty.

Jednou ho napadlo, že navštíví Dóm času, o kterém mu vyprávěl muž v klobouku. Nacházel se daleko, až za sedmou řekou, devátým lesem a jedním opuštěným městem, kde už nikdo nechtěl žít, protože tam všechno trvalo příliš dlouho.

Vydal se na cestu s hodinkami v kapse. Cestou potkal podivné bytosti:

• Slečnu Minutku, která dokázala usnout na pouhých šedesát vteřin.
• Bratry Sekundovy, kteří mluvili tak rychle, že jim nikdo nerozuměl.
• A Starého hodináře, který měl místo srdce kyvadlo a oči jako ciferníky.

Všichni mu říkali to samé: "Čas je dar, ale i závazek. Kdo ho řídí, musí chápat, že vše má svůj čas – i radost, i smutek, i konec."

Tonda dorazil do Dómu času – obrovské budovy, kde ve vzduchu visely stovky hodin z různých světů. Tam ho čekal poslední úkol. Musel položit svoje hodinky na oltář plynutí, čímž by se vzdal schopnosti zastavovat čas – nebo si je mohl nechat navždy, ale svět by ztratil rovnováhu a zůstal by napůl zastavený, napůl zpomalený.

Tonda chvíli váhal. Ale pak si vzpomněl na to, jak voní vítr, jak chutná čerstvě upečený chleba a jak moc mu chybí smích jeho kamarádů.

S těžkým srdcem položil hodinky na oltář.

V tu chvíli se ozval hlasité bimbání a celý Dóm se rozsvítil. Čas se rozběhl znovu, svět naskočil jako natažený budík a lidé se probudili z nehybnosti.

Tonda se vrátil domů. Už neměl hodinky, ale v uších mu zůstal jemný tikot – jen jako vzpomínka. Naučil se, že není třeba zastavovat čas, když každá vteřina může být kouzelná, pokud si jí člověk všimne.

A od té doby byl Tonda kluk, který si nikdy nestěžoval, že je málo času. Protože věděl, že čas není nepřítel – je to kamarád, který nám pomáhá žít každý den nanovo.

🕰️ A tak skončila pohádka, ale ne Tondova cesta – protože ta, stejně jako čas, nikdy opravdu nekončí.