Pohádka o tajemném jezeře Modroočku

Za sedmi kopci a jedním dlouhým lesem se ukrývalo jezero tak krásné, že kdo ho jednou spatřil, tomu se navždy vrylo do srdce. Jmenovalo se Modroočko, protože jeho hladina byla tak modrá a klidná, že připomínala oči toho nejhodnějšího tvora.

Jednoho horkého letního dne se malý kluk jménem Matěj vydal s rodiči a sestrou Emou na výlet. Měli deku, svačinu, nafukovací kruh a hlavně obrovskou chuť se někde pořádně vykoupat. Tatínek měl v ruce starou mapu, kterou našel na půdě. Vedla právě k jezeru Modroočku.

"Tady jsme," řekl tatínek, když vyšlapali poslední kopec. A skutečně – před nimi se otevřel výhled na jezero tak čisté, že bylo vidět až na dno. Voda se třpytila, ptáci zpívali a kolem rostly borovice, které jemně šuměly ve větru.

Matěj ani Ema se už nemohli dočkat. Shodili oblečení a vběhli do vody. Byla osvěžující, ale ne studená – přesně taková, jakou si člověk přeje v letním vedru.

Jak si tak hráli, Ema najednou zvolala: "Podívejte! Něco se tam leskne!"

Pod hladinou, mezi kamínky, ležela malá lastura. A v ní… opravdová perla!

"To je určitě kouzelná perla," řekl Matěj a podržel ji v dlaních. A v tu chvíli se stalo něco nečekaného.

Z vody se zvedla jemná mlha a z ní vystoupila vodní víla. Měla dlouhé vlasy jako řasa, šaty z leknínů a usmívala se tak mile, až se dětem tajil dech.

"Děkuji, že jste našli mou ztracenou perlu," řekla tichým hlasem. "Za odměnu vám splním jedno přání."

Matěj s Emou se na sebe podívali. "Přejeme si, aby tohle jezero nikdy nezmizelo, a aby si tu mohly hrát všechny děti na světě!"

Víla se usmála a zakývala hlavou. "Tak se stane. Ale jen ty děti, které si přírodu váží, sem najdou cestu."

A než se nadáli, byla pryč. Po perle zbyla jen duha, která se jemně vznášela nad jezerem.

Od toho dne se říká, že kdo najde cestu k jezeru Modroočku, může zažít skutečné kouzlo – stačí být zvědavý, mít dobré srdce a nezapomenout plavat s radostí, jako Matěj a Ema.

A jezero? To tam je dodnes. Možná ho jednou najdeš i ty.