Pohádka o špinavém traktůrku Toníkovi

Na kraji vesnice, v malé stodole, bydlel červený traktůrek jménem Toník. Byl to pracovitý traktůrek, každý den pomáhal na poli – oral, vláčel, vozil seno a někdy i děti na projížďky. Ale měl jednu zvláštnost: Toník byl pořád špinavý.

Když pršelo, brodil se blátem. Když foukal vítr, zaprášil se až po střechu. A když mu farmář říkal: "Pojď, umyjeme tě," Toník se vždycky rozvibroval a povídal: "Ne, ne! Já jsem traktor, ne hračka! Traktory se nemyjí!"

Ostatní stroje se mu občas smáli – kombajn Karla, který se leskl jako zrcadlo, nebo malý zelený vozíček Bzuk, co voněl po jablkách. Ale Toník si z toho nic nedělal.

Jednoho dne ale přijely na farmu děti ze školky. Všichni se těšili, že se na traktůrek posadí. Jenže když uviděly Toníka, zvolaly:

"Fuj! Ten je ale špinavý!"

A nikdo si do něj nesedl.

Toník byl z toho moc smutný. "Možná… možná jsem to s tím blátem trochu přehnal," řekl tiše. Večer pak zajel sám k myčce pro traktory a nechal se celý vydrhnout. Pěnu měl i za ušima (teda za výfukem) a nakonec se krásně leskl.

Druhý den přijely děti znovu. Když spatřily čistého Toníka, radostí vykřikly:

"Jééé! To je ten nejhezčí traktůrek!"

A tak se nakonec Toník naučil, že trochu špíny nevadí, ale občasná koupel taky není k zahození. Od té doby se myje každý týden – a přitom si spokojeně brouká:

"Traktor jsem, to je jasné, ale čistý být je krásné!"