Pohádka o myšákovi Hubertovi a tajemství starého dubu

Kdysi dávno, v malém lese za kopcem, žil myšák jménem Hubert. Byl to zvídavý myšák s kulatými brýlemi, malým baťůžkem a velkým snem – chtěl jednou objevit něco, co nikdo před ním neviděl. Ostatní myši se mu smály a říkaly, že les už dávno nic nového neskrývá. Ale Hubert tomu nevěřil.

Jednoho večera, když se les začal halit do mlhy a ptáci si zpívali poslední písničky, si Hubert všiml podivného světélka, které vycházelo z dutiny starého dubu na kraji lesa. Ten strom byl nejstarší v celém lese a podle legendy v něm kdysi dávno bydlel moudrý soví kouzelník, který strom zakouzlil, aby chránil les před zlými silami.

Hubert si sbalil do baťůžku kousek chleba, svíčku, lupu a mapu lesa. Opatrně vylezl na strom a vlezl do dutiny. Uvnitř byla tma, ale když zapálil svíčku, všiml si, že světélko nepochází z venku, ale ze starých run vyrytých do dřeva. Když se jich dotkl, všechno se začalo třást a Hubert spadl do tajné chodby, která vedla hluboko pod zem.

Procházel spletitými chodbami, dokud nedošel do podzemní komnaty plné zářících kamenů a starých svitků. V rohu komnaty seděla sova s dlouhým plnovousem a kloboukem. Byla to slavná Sověna, dávno ztracená strážkyně lesa.

"Huberte," řekla tichým, ale silným hlasem, "tvé srdce je odvážné a čisté. Přišel jsi právě včas. Les je v nebezpečí. Zlý jezevec Karbul, který byl kdysi vyhnán, se vrátil a chystá se zničit všechno, co chráníme. Ale jen ten, kdo najde srdce lesa, ho může zastavit."

A tak Hubert dostal kouzelný kompas, který mu měl ukázat cestu k srdci lesa – starodávnému kameni moci, ukrytému hluboko pod nejvyšším kopcem. Cestou potkal mnoho přátel – lišku Elišku, která uměla mluvit v hádankách, ježka Tondu, který znal tajné stezky, a starého raka Ferdinanda, který hlídal podzemní řeku.

Společně čelili nástrahám – přebrodit proud řeky plné vírů, najít správnou cestu v bludišti s pohyblivými stromy, a nakonec porazit Karbula, který už téměř zničil vstup do srdce lesa. Ale Hubert si vzpomněl na slova Sověny – že moc není v síle, ale v odvaze a přátelství.

A tak, když stál tváří v tvář Karbulovi, nepoužil žádné kouzlo, ale místo toho mu nabídl, že pokud přestane škodit, může se vrátit do lesa jako přítel. Karbul se rozplakal – byl zlý jen proto, že se cítil sám. Hubert mu dal šanci, a tak zlo zmizelo.

Srdce lesa začalo zářit jasněji než kdy dřív, a všichni věděli, že les je v bezpečí. Hubert se stal hrdinou, ale nikdy nezpychnul. Vrátil se domů, brýle si utřel, baťůžek pověsil na hřebík a každý večer vyprávěl svým kamarádům o svém velkém dobrodružství.

A starý dub? Ten pořád šeptá příběhy těm, kteří mají odvahu naslouchat.

Konec.