Pohádka o Mluvícím Autíčku jménem Brumík

Kdysi dávno, v jednom malém městečku zvaném Motorovice, žil starý automechanik jménem pan Kroutil. Měl malou dílnu na kraji města a opravil každé auto, které k němu přijelo – od malého skútru po velký náklaďák. Ale mezi všemi těmi auty měl jedno zvláštní – malé, žluté autíčko jménem Brumík.

Brumík byl výjimečný. Na první pohled vypadal jako obyčejné autíčko – měl kulaté světlomety jako oči, malou mřížku chladiče jako ústa a pár promáčklin od dob, kdy byl ještě závodní auto. Jenže Brumík měl tajemství. Uměl mluvit.

Ale nebylo to jen tak – mluvit dokázal jen tehdy, když byl sám s panem Kroutilem. Nikdo jiný ho mluvit neslyšel, protože Brumík věděl, že by mu lidé nemuseli věřit nebo by ho chtěli zavřít do muzea.

"Brumíku, dneska máme klid, nikdo nepřijel," povzdychl si jednoho deštivého dne pan Kroutil.

"To je škoda," zabroukal Brumík svým hlubokým, ale veselým hlasem. "Už se nudím, mistře! Co kdybychom se projeli?"

Pan Kroutil se usmál. Byl už starý a moc neřídil, ale Brumík měl samořídící režim – díky tomu se mohl projet sám, i když jen po okolí dílny.

"Tak pojď, Brumíku. Ale opatrně!"

Brumík vyjel z garáže a projížděl se po úzké cestě mezi poli. Miloval svobodu, vítr na skle a pískající pneumatiky v zatáčkách. Najednou ale uviděl něco zvláštního – u kraje cesty stála malá holčička a plakala.

"Haló! Co se děje?" zeptal se Brumík. Holčička se rozhlédla.

"Kdo to mluví?" zeptala se vyděšeně.

"To jsem já – auto. Jmenuju se Brumík."

Holčička chvilku mlčela, pak se usmála. "Já jsem Amálka. Ztratila jsem se. Šla jsem s maminkou na výlet, ale zakopla jsem a pak jsem ji už nemohla najít."

Brumík se rozjel blíž a otevřel dveře. "Nastup si, Amálko. Odvezu tě zpátky do města. Zkusíme najít maminku."

A tak začalo velké dobrodružství. Brumík a Amálka projeli celé Motorovice, ptali se lidí, jeli na policejní stanici a dokonce i do parku, kde Amálka řekla, že byli naposledy. Nakonec u jednoho stánku s palačinkami stála maminka – uplakaná, s mobilem v ruce, a rozhlížela se kolem.

"Mamíííí!" vykřikla Amálka a vystoupila z auta.

"Amálko! Kde jsi byla? A co to je za auto?" ptala se maminka udiveně.

"To je Brumík! Mluvící auto! Zachránil mě!"

Maminka se usmála, ale myslela si, že si Amálka jen vymýšlí. Poděkovala panu Kroutilovi, který mezitím Brumíka přivezl zpátky do dílny, a v duchu si řekla, že tohle bude Amálka ještě dlouho vyprávět.

Ale Brumík byl spokojený. Pomohl, kde bylo potřeba. A večer, když už bylo ticho a pršelo na střechu dílny, zabrumlal:

"Dnešek byl dobrý den, mistře. Možná bych měl být záchranářem."

A pan Kroutil jen řekl: "Možná jo, Brumíku. Možná jo."