Pohádka o měsíčním jezírku

V jedné zapadlé horské vesnici žila holčička jménem Amálka. Byla to obyčejná dívka, ale měla neobyčejný dar – uměla rozumět zvířatům a rostlinám. Nikdo jiný ve vesnici o tom nevěděl, protože jí nikdo moc neposlouchal. Všichni se pořád honili za prací, úrodou a penězi, ale Amálka trávila celé dny v lese, kde si povídala s borovicemi, zachraňovala ptáčata a mazlila se s liškou jménem Plamínek.

Jednoho dne jí starý dub pošeptal o Měsíčním jezírku – kouzelném místě vysoko v horách, které se zjeví jen jednou za sto let. Prý se v něm zrcadlí samotný měsíc a každý, kdo se v něm vykoupe, může napravit jednu velkou nespravedlnost.

Amálka dlouho neváhala. Vesnici trápilo sucho, studny vysychaly a lidé byli unavení a naštvaní. Vydala se tedy na dlouhou cestu do hor. Musela přejít mlžný les, ve kterém ji málem pohltila bludná světýlka, pak překonala kamenný most, který držel pohromadě jen silou přátelství – musela odpustit staré křivdy, aby přešla.

Nakonec se dostala až na vrchol. Tam našla jezírko – stříbrné, tiché a klidné jako sen. Voda se jemně vlnila a skutečně odrážela celý měsíc, i když bylo poledne. Amálka se ponořila do vody a šeptla své přání: "Ať se vrátí voda do studní a srdce lidí změkne."

V tu chvíli se obloha rozzářila jako v noci, z jezírka vytryskla záře a vítr zanesl vodu zpět dolů do údolí. Prameny opět začaly téct, lidé se usmívali, a když Amálka přišla zpět, vítali ji jako hrdinku. Ale ona neřekla nikomu, co se stalo. Jen pohladila Plamínka a šla si sednout k dubu, který se na ni spokojeně usmíval.

A od té doby, když je úplněk, se prý na vrcholku hor znovu zaleskne voda. Možná tam zůstalo trochu kouzla pro toho, kdo to nejvíc potřebuje.