Pohádka o Medvídkovi Brumlíkovi a kouzelném klíči

Bylo nebylo, za sedmi kopci a třemi lesy žil malý hnědý medvídek jménem Brumlík. Bydlel v útulné chaloupce u potoka, kde si rád hrál, pekl medové koláčky a sbíral lesní jahody.

Jednoho rána našel u prahu malou dřevěnou krabičku. Na víku bylo napsáno:

"Pro toho, kdo má odvahu hledat."

Brumlík krabičku otevřel a uvnitř byl zlatý klíček, který se třpytil jako slunce. K němu byla přiložená mapka s nakresleným lesem, jezírkem a velkou jeskyní.

"To bude dobrodružství!" zaradoval se Brumlík a vzal si batůžek s koláčky, flaškou malinové šťávy a svou oblíbenou čepičkou.

Cesta začíná

Brumlík kráčel lesem a zpíval si. Cestou potkal starou sovu Sofii, která se vyhřívala na větvi.

"Brumlíku, kam tak spěcháš?" zahoukala.

"Našel jsem kouzelný klíč a chci zjistit, co odemyká!" odpověděl.

Sova zamhouřila oči: "Pozor na zrcadlovou louku. Ta každého, kdo projde, zkouší – ukáže mu jeho strach."

Brumlík se trochu zamračil, ale pokračoval.

Zrcadlová louka

Když na ni vstoupil, tráva se změnila na lesklou jako sklo a Brumlík viděl svůj odraz. Najednou se z odrazu stal obrovský stínový medvěd s hlubokým hlasem:

"Nikdy to nedokážeš. Vrať se domů."

Brumlík se rozklepal, ale pak si vzpomněl, co mu vždy říkala maminka:

"Odvaha není, že se nebojíš, ale že jdeš dál, i když se bojíš."

Postavil se před stín a řekl: "Možná se bojím, ale půjdu dál."

Stín se usmál a zmizel. Louka se změnila zpět na obyčejnou a Brumlík pokračoval.

Jezírko s hádankou

Dál na cestě narazil na jezírko, kde na kameni seděla zelená žabka Žofka.

"Pustím tě k jeskyni, jen když uhodneš hádanku," pověděla a začala zpívat:

"Nemám nohy a přece běžím, nemám ústa a přece šumím, co jsem?"

Brumlík chvíli přemýšlel a pak řekl: "To je přece potok!"

Žabka radostně poskočila a pustila ho dál.

Jeskyně a poklad

Konečně došel k velké jeskyni. U vchodu byly staré dřevěné dveře s malým zámkem. Brumlík do něj zasunul zlatý klíček a… cvak!

Uvnitř nebyl zlato ani drahokamy, ale kouzelná truhla s knihami. Každá měla lesklé písmenko na hřbetě a když Brumlík jednu otevřel, slyšel příběh, jako by mu ho vyprávěl někdo přímo do ouška. Byly to všechny pohádky světa.

Brumlík si uvědomil, že největším pokladem nejsou věci, ale příběhy, které může číst a vyprávět kamarádům.

A tak se vrátil domů, každý večer pozval zvířátka k sobě a četl jim pohádky z kouzelné truhly.

A jestli jim stránky nevybledly, čtou je dodnes.

Ponaučení: Někdy je největším pokladem to, co nás obohatí uvnitř – vědomosti, zážitky a přátelství.