Liška Bystrouška a kouzelný les

Za sedmero kopci a sedmero řekami, v hlubokém lese plném zpěvu ptáků a šumění větví, žila liška jménem Bystrouška. Měla srst rudou jako podzimní listí a oči lesklé jako lesní potůček. Nebyla jen krásná, ale také velmi chytrá a odvážná.

Bystrouška si žila spokojeně ve své noře pod starým dubem. Každé ráno se probudila za zpěvu skřivánka, protáhla si packy a vydala se na obchůzku lesem. Znala každý kout – kde roste nejvoňavější máta, kde se schovávají králíci, i kde je starý pařez plný hub.

Jednoho dne však narazila na něco velmi zvláštního. Uprostřed lesa, kde dřív bývala jen mýtina, se najednou objevil zvláštní, stříbrně lesklý strom. Jeho větve se třpytily, i když slunce zakrývaly mraky, a z jeho kůry vycházelo tiché hučení. Bystrouška se nejprve lekla, ale její zvědavost byla silnější.

"Co to jen může být?" zamumlala si pro sebe.

Přiblížila se ke stromu a dotkla se ho čumáčkem. V tu chvíli se rozsvítilo světlo a před ní se objevil malý skřítek s kloboukem z mechu.

"Vítej, Bystrouško," řekl skřítek. "Tys byla vybrána, abys pomohla našemu kouzelnému lesu. Někdo ukradl klíč k prameni života, který dává sílu všem stromům a zvířatům."

Bystrouška nastražila uši. "A kdo ten klíč vzal?"

"Stará sova Huhulka tvrdí, že ho viděla v pařátech černého havrana jménem Krák. Odnesl ho do skal na severu, kde je temná jeskyně," vysvětlil skřítek.

"Pak nemáme na co čekat!" zvolala Bystrouška odhodlaně a vydala se na cestu.

Cesta byla dlouhá a plná nástrah. Musela přebrodit prudký potok, schovat se před hladovým vlkem a přelstít lstivého jezevce, který ji chtěl svést z cesty. Ale Bystrouška měla nejen bystrou hlavu, ale také dobré srdce. Každému zvířeti, které potkala, pomohla – i tomu vlkovi, kterému vytáhla trn z tlapy.

Když konečně dorazila ke skalám, zvedl se vítr a z nebe se snesl havran Krák.

"Co tu chceš, liško?" zakrákal. "Klíč je můj!"

"To není pravda," řekla klidně Bystrouška. "Ten klíč nepatří nikomu – je pro celý les. A když si ho necháš jen pro sebe, všechno kolem uschne a zmizí."

Krák chvíli mlčel. Pak svěsil křídla a vzdychl. "Já jen… chtěl jsem, aby si mě konečně někdo všiml. Všichni se mi vyhýbají, protože jsem černý a krákám nahlas."

Bystrouška k němu přistoupila. "Ale přece není důležité, jak vypadáš nebo jak zníš. Každý má v lese své místo. Pojď se mnou. Pomoz nám a všichni uvidí, jaký jsi doopravdy."

Havran se usmál – poprvé v životě. Vytáhl klíč zpod křídel a spolu s Bystrouškou se vrátili ke kouzelnému stromu. Když skřítek zasunul klíč do zámku v kmeni, z koruny stromu vyšlehl proud zlatého světla a celým lesem se rozlila radost.

Stromy se rozzářily, květiny rozkvetly a zvířata vyšla z úkrytů, aby Bystroušku i Kráka oslavila.

Od té doby byli oba hrdinové – Bystrouška pro svou odvahu a Krák pro své napravené srdce. A kouzelný les byl zase plný zpěvu, smíchu a přátelství.

A pokud tam ještě jsou, běhají a létají v lese dodnes.

Konec.