Pohádka o lesních kamarádech a ztracené houbičce

Bylo nebylo, hluboko v zeleném lese, žila parta lesních kamarádů: moudrá sova Sofie, veselý zajíček Zoubek, malá plachá srnka Eliška a trošku bručounský jezevec Hugo.

Jednoho teplého podzimního rána se z lesa ozvalo tiché škytnutí.

"Škyc! Pomóc!"

Všichni zpozorněli.

"To zní jako… někdo, kdo pláče!" řekla srnka Eliška a pomalu cupitala za hlasem. Ostatní běželi za ní. A za pařezem, pod spadlým listem, našli… malou, kulatou houbičku s červeným kloboučkem a bílými tečkami.

"Já jsem Toníček," vzlykal malý hříbeček. "Ztratil jsem se mámě! Šli jsme na procházku a najednou jsem byl sám. Neumím najít cestu zpátky!"

Sovička Sofie pohladila houbičku křidýlkem. "Neboj se, Toníčku, pomůžeme ti."

A tak začalo malé lesní pátrání.

Zajíček Zoubek skákal z mechu na mech a hledal stopy. "Tudy šla nějaká větší houba," křičel.

Srnka Eliška vylezla na vyvýšený kámen a hledala očima po lese.

Jezevec Hugo si přičichl k zemi: "Cítím vůni houbového guláše… teda… čerstvých hříbků!"

Šli dlouho, občas si zazpívali, někdy museli pomalu, protože Toníček měl malou nožičku. Až konečně, u velikého smrku, zaslechli známý hlas:

"Toníčku! Kde jsi, zlatíčko moje?"

"Mamííí!" vykřikl houbička a skutálel se mamince do náruče. Objímali se tak silně, až z nich odlétl lístek.

"Děkuji vám všem," řekla maminka houbička. "Máme nejlepší kamarády na světě."

A víš, co bylo pak? Toníček pozval všechny na houbičkový piknik – s mechem místo talíře a kapkami rosy jako limonádou. Zajíček Zoubek tančil, srnka Eliška se smála a jezevec Hugo se tentokrát vůbec nebručel.

Od té doby, když se někdo v lese ztratí nebo cítí smutně, lesní kamarádi vyrazí na pomoc – protože přátelství je ta největší kouzelná síla v celém lese.

A jak se setmělo, hvězdy svítily nad lesem, a všichni spali sladkým, klidným spánkem.