Pohádka o Kubíkovi a zázračné motorce

Bylo nebylo, v jedné malé vesničce pod horami žil malý kluk jménem Kubík. Byl to kluk zvídavý, usměvavý a hlavně miloval motorky. Každý den po škole si kreslil motorky do sešitu, a když šel spát, představoval si, jak jednou projede celou zemi na své vlastní.

Jednoho dne se Kubík zatoulal do staré stodoly na kraji vesnice. Byla plná harampádí a zaprášených věcí, ale uprostřed stála… motorka. Starobylá, s oprýskaným lakem a zlatým znakem ve tvaru blesku. Kubík na ni jen zíral. Když se přiblížil a sáhl na řídítka, motorka tiše zavrčela a světla jí blikla. Byla živá!

"Ahoj, Kubíku," ozval se klidný hlas. "Jsem motorka jménem Rychlonožka. Čekám tu na tebe už dlouho."

Kubík se nezmohl na slovo. "Ty… mluvíš?"

Motorka se zasmála. "Nejen to. Umím létat, jezdit po vodě i přes hory. Ale potřebuju parťáka, který má dobré srdce. Pojedeš se mnou?"

A tak začalo největší dobrodružství Kubíkova života. Rychlonožka ho vzala do lesních měst, přes duhové mosty i do krajiny, kde rostly stromy s lízátky místo listí. Každý večer se vraceli zpět do stodoly, aby si to nikdo nevšiml. Ale Kubík se každý den učil něco nového – pomáhal zvířatům, hledal ztracené děti, opravil most z bonbónů.

Jednoho dne se Rychlonožka zastavila uprostřed cesty. "Kubíku, teď je čas, abys vyrazil sám. Já budu čekat, až mě zase někdo s dobrým srdcem najde."

A tak motorka zmizela ve světle a Kubík se vrátil domů. Od té doby už sice nejezdil na kouzelné motorce, ale zůstal klukem, který věřil v zázraky. A každý večer před spaním se usmíval, protože věděl, že někde tam venku čeká Rychlonožka… připravená na další cestu.