Pohádka o kouzelném vláčku Jiskříkovi 2/2

…koleje pod ním tiše zpívaly a stromy šeptaly staré příběhy. Když dorazil ke vchodu do tunelu Temná skála, nebe se zatáhlo a začal foukat vítr.

"Nebojím se," zablikal Jiskřík svými světýlky a zhluboka se nadechl čokoládového kouře.

V tunelu byla tma jako v pytli. Najednou se ozvalo: "Kdo to ruší můj spánek?"

Byl to Strašidelný ozvěňák, duch starého tunelu, který neměl rád hluk.

"Já jsem Jiskřík a nesu důležitý balíček do Tichočep," houkl vláček statečně.

"Balíček? A je v něm čokoláda?" zasmál se Ozvěňák a jeho hlas duněl stěnami.

"Nevím, ale můžu ti dát trochu svého kouře. Voní jako ta nejlepší čokoláda na světě!"

Jiskřík vypustil z komína obláček, který se rozplynul do sladké vůně. Ozvěňák ji nasál a rozzářil se:

"To je ta nejhezčí věc, co mi kdo kdy přivezl! Jeď dál, kamaráde."

Tunel se rozzářil tajemným světlem a koleje pod Jiskříkem zazpívaly ještě veseleji. Za chvíli už vyjížděl na druhé straně a před ním se objevila malá vesnička Tichočepy – plná lidí, kteří na něj už netrpělivě čekali.

Balíček byl určen pro místní školku – byl v něm velký zvoneček, kterým děti mohly každé ráno zahajovat den.

Když Jiskřík odjížděl domů, vesničané mu mávali a děti z Tichočep volaly: "Díky, Jiskříku! Přijď zas!"

A on pískl spokojeně: "Túúú-túúú!"

Od té doby už žádná cesta nebyla pro Jiskříka příliš daleká nebo strašidelná – protože věděl, že odvaha a čokoládový kouř dokážou zázraky.

KONEC