Pohádka o Jeníčkovi a Mařence

Kdysi dávno, na kraji hlubokého lesa, žil chudý dřevorubec se svou ženou a dvěma dětmi. Jmenovali se Jeníček a Mařenka. Chaloupka byla maličká, dřevěná a obrostlá mechem. Každý den museli pracovat, aby měli alespoň trochu jídla na stůl.

Jednoho večera, když vítr hvízdal komínem, seděli u malého ohně. V břiše jim kručelo, protože měli jen kousek chleba. Jeníček se snažil sestru rozveselit a šeptal jí:

"Neboj se, Mařenko, určitě nás zítra v lese čeká nějaké dobrodružství. Já tě ochráním."

A opravdu. Druhý den je rodiče poslali do lesa nasbírat dříví a šišky. Mařenka se bála, že zabloudí, ale Jeníček byl chytrý – do kapsy si schoval drobečky suchého chleba a cestou je sypal na zem, aby našli zpátky cestu domů.

Jenže v lese byla spousta ptáčků – vrabci, strakapoudi i sojky – a všechny drobečky sezobali. Když se sourozenci chtěli vrátit, cestička zmizela.

"Ach Jeníčku, co budeme dělat?" plakala Mařenka.

"Neboj, sestřičko," uklidňoval ji Jeníček. "Půjdeme pořád rovně, a určitě něco najdeme."

Šli dlouho, až se stmívalo. Vtom ucítili podivnou vůni – sladkou, jako med a perník. A tam, mezi stromy, stála kouzelná chaloupka celá z perníku, koláčů a cukru. Okna měla z průhledného karamelu a střecha byla posypaná cukrovou polevou.

Jeníček s Mařenkou neodolali. Ukousli kousek střechy a Mařenka se smíchem olízla prsty. Vtom se dveře chaloupky otevřely a vyšla stará žena o holi. Na první pohled vypadala laskavě a zvala je dál:

"Jen pojďte, dětičky. Jste unavené a hladové. U mne se najíte a vyspíte v teplé posteli."

Děti vstoupily dovnitř. Chaloupka byla ještě kouzelnější uvnitř – stěny zdobily zlaté hrníčky, podlaha byla měkká jako koberec z mechu a na stole stála miska plná sladkostí. Jenže stará žena nebyla tak laskavá, jak vypadala. Byla to zlá čarodějnice, která si chtěla děti nechat jen pro sebe.

Hned druhý den ráno zavřela Jeníčka do klece a Mařence poručila, aby uklízela a vařila.

"Až Jeníček zesílí, upeču si ho k večeři," zasmála se čarodějnice a její smích zněl jako skřípání starých větví.

Mařenka ale byla chytrá. Každý den, když měla čarodějnice zkontrolovat, jak Jeníček přibral, podával jí Jeníček místo prstu malou kuřecí kost, kterou mu Mařenka potají schovala. Čarodějnice špatně viděla, a tak si myslela, že Jeníček je pořád hubený. Rozzlobila se a rozhodla se jednou provždy, že už nebude čekat.

"Rozpal pec!" přikázala Mařence. "Dnes si upeču hostinu!"

Mařenka dělala, že nerozumí: "Ale já nevím, jak se to dělá, tetinko. Podívejte se, je ta pec už dost rozpálená?"

Čarodějnice netrpělivě strčila hlavu do pece, aby ukázala, jak se to dělá. A v tu chvíli Mařenka sebrala všechnu odvahu a strčila ji dovnitř. Zabouchla dvířka a byla konečně volná!

Rychle běžela k Jeníčkovi, otevřela klec a objala ho:

"Jeníčku, jsme zachráněni!"

Děti našly v chaloupce truhlici plnou perel a zlata. "To vezmeme tatínkovi a mamince, aby už nikdy nemuseli mít hlad," rozhodl Jeníček.

Když vyšli z lesa, našli konečně cestu domů. Rodiče je objali a od té doby žili všichni šťastně a spokojeně. Už nemuseli mít strach z chudoby, protože díky dětem měli vše, co potřebovali.

A Jeníček s Mařenkou si vždycky připomínali, že odvaha, chytrost a láska sourozenců jsou silnější než jakákoli čarodějnice.