Pohádka o ztracené hvězdičce

Kdysi dávno, vysoko na obloze, žila malá hvězdička jménem Luma. Každou noc svítila na nebi a pomáhala dětem usínat. Jenže jednoho večera přišla tak silná bouřka, že Luma z oblohy spadla!

Dopadla na louku u lesa a rozhlížela se kolem: "Kde to jsem? Kde jsou ostatní hvězdy?"

Z lesa přiběhl králíček Bobek. "Jsi hvězdička! Jejda! Co děláš tady dole?"

"Ztratila jsem se," špitla Luma. "Nevím, jak se vrátit zpátky na oblohu."

Králíček se zamyslel. "Zajdeme za moudrou sovou. Ta ví všechno."

A tak šli – přes potok, kolem paseky, až ke starému dubu, kde bydlela sova Rozárka. Když si vyslechla Lumův příběh, zamrkala a řekla: "Na oblohu tě může vrátit jen jedno – opravdové přání od srdce."

"Ale kdo by si mohl něco takového přát?" ptala se Luma.

"Dítě, které tě dnes v noci uvidí," usmála se sova.

A tak Luma zůstala ještě jednu noc na zemi. Seděla tiše na větvi a svítila, co nejvíc mohla. A v jednom domečku nedaleko otevřelo okno malé dítě a podívalo se na oblohu.

"Ach, kéž by ta malá hvězdička zase zářila nahoře," zašeptalo.

V tu chvíli se Luma rozzářila jako nikdy předtím. Vítr ji zvedl, oblaka ji nesla výš a výš… až znovu zazářila mezi ostatními hvězdami.

A od té doby každou noc svítí o trošku víc – protože ví, jaké to je být ztracená. A nikdy už nenechá žádné dítě usínat bez své záře.

Dobrou noc.