Pohádka o Honzíkovi, který našel svět za Hvězdnou horou

Kdysi dávno, v malé vesnici jménem Loučná, žil kluk jménem Honzík. Byl zvídavý, odvážný a měl jednu zvláštní vlastnost – v noci mluvil ze spaní o věcech, které nikdy neviděl. Jeho maminka říkala, že se mu zdají kouzelné sny, ale babička tvrdila, že je "nadaný pro cestování mezi světy".

Jednou v noci, když měsíc svítil jako stříbrný talíř a všichni ve vesnici spali, uslyšel Honzík podivný zvuk. Nejdřív si myslel, že to je vítr, ale pak zahlédl zářící stříbrný prach táhnoucí se od lesa až kamsi za horu, které se říkalo Hvězdná.

Nikdo z vesnice tam nikdy nevkročil. Říkalo se, že na jejím vrcholu se nebe dotýká země a že za ní leží svět, který není pro lidi.

Honzík se druhý den ráno vydal na cestu. V kapse měl jen chleba se sýrem, malou lucerničku a kousek mamčiny šály, která voněla po levanduli. Prošel lesem, přebrodil říčku a vyšplhal na Hvězdnou horu, která byla vyšší, než si kdy uměl představit.

Když dosáhl vrcholu, najednou se obloha roztrhla jako záclona – a za ní byl jiný svět. Modřejší nebe, stromy svítící jemným světlem, ptáci, kteří zpívali jmény, a řeka, která tekla do kopce.

Tam na něj čekal strážce portálu – chlupatý tvor jménem Grumbul, který měl tři oči, ale srdce měkké jako polštář.

"A co hledáš, poutníku z jiného světa?" zeptal se Grumbul.

"Ani nevím," řekl Honzík upřímně. "Asi hledám místo, kde všechno dává smysl."

Grumbul pokýval hlavou a pustil ho dál. A tak Honzík začal putovat světem Za hvězdnou horou, kde:

• města létala po obloze jako vzducholodě,
• slova měla barvu a váhu – jedno "prosím" vážilo pět gramů, ale jedno "děkuju" celých deset,
• a každý den trval přesně tolik, kolik sis přál – pokud sis přál dlouhý, byl dlouhý, a pokud krátký, uběhl za mrknutí oka.

Honzík cestoval, poznával nové přátele – třeba svítící želvu, která pamatovala všechny příběhy světa, nebo strom jménem Hruběnka, který mu zpíval do ucha, když mu bylo smutno.

Ale čím víc poznával tento svět, tím víc si všímal něčeho zvláštního – nikdo tu neměl maminku. Všichni byli sami, i když si to nechtěli přiznat. A tak si jednoho večera sedl na nejvyšší kopec a podíval se zpět ke Hvězdné hoře. Viděl jen lehký stříbrný prach, který mizel.

"Musím domů," řekl tiše.

Cesta zpět byla těžší, protože kouzla se rozpadala, když se vracel. Grumbul ho pustil bez jediného slova, ale s výrazem pochopení.

Když se vrátil do vesnice, bylo už ráno a všechno bylo stejné, a přitom úplně jiné. Honzík byl stále dítě, ale v očích měl hloubku, kterou nikdo jiný neměl.

Vyprávěl ostatním o světě za Hvězdnou horou, ale nikdo mu nevěřil – kromě jeho malé sestřičky, která mu jednou v noci zašeptala:

"Taky jsem slyšela zpívající stromy…"

A tak Honzík věděl, že to nebyl sen. A že jednou možná najde způsob, jak propojit oba světy. Svět plný kouzel a svět plný lásky.

A do té doby každý večer usínal s úsměvem, protože věděl, že nebe se někdy opravdu dotýká země – a stačí k tomu jen odvaha, otevřené srdce… a trochu stříbrného prachu.

🧭 Konec? Ne… jen začátek.