Pohádka o dovolené v zemi Slunečníků
Bylo jednou jedno malé městečko, kde bydlel kluk jménem Matýsek. Byl zvědavý, veselý a měl jednu velkou zálibu – hrozně rád cestoval. Jenže teď byly prázdniny, venku pršelo už čtvrtý den v kuse, a tak si Matýsek smutně seděl u okna a říkal:
"Ach jo, já bych tak chtěl jet někam na dovolenou!"
V tu chvíli se za oknem něco zablesklo. Ne jako obyčejný blesk, ale jako by tam někdo rozlil zlato. Matýsek otevřel okno a co neviděl – v zahradě stál velký žlutý slunečník s očima a širokým úsměvem.
"Nazdar, já jsem Slunečník Ferda! Nechceš na dovolenou do Země Slunečníků?"
"A co tam je?" zeptal se Matýsek opatrně.
"Moře, písek, zmrzlina, i hory, které se houpou jako houpačky! A hlavně: žádný déšť."
Matýsek neváhal, obul si sandály, hodil do batůžku plavky a vlezl pod slunečník. Ferda zakroužil třikrát dokola, zazpíval písničku o létě – a v tu ránu byli fuč!
Objevili se na krásné pláži z máslového písku. Moře šplouchalo jako kolébka, slunce vonělo po vanilce a kolem běhali malí sluneční trpaslíci v plavkách.
"Vítej v Zemi Slunečníků!" zvolali a dali Matýskovi kokosový pohár s barevným brčkem.
Celý den pak Matýsek prožíval opravdovou pohádku:
– potápěl se mezi rybami, co si hrály na schovávanou,
– jezdil na želvím surfu,
– a v jeskyni našel mapu ke Slunečnímu pokladu.
Ten byl schovaný na vrcholu největší hory – Horoleháče. Ale nebyla to jen tak obyčejná hora. Každý večer se zvedla, protáhla a ulehla na druhý bok! Matýsek musel být rychlý jako blesk, aby ji stihl vyšplhat, než si půjde zase lehnout.
Nakonec se mu to podařilo – a v truhle našel ne zlato, ale kouzelné semínko.
"Tohle si vezmi domů," řekl mu Ferda, "když ho zasadíš, slunce ti vždycky rozsvítí den."
A tak se Matýsek vrátil domů, přesně včas na večeři. Na zahradě zasadil semínko – a druhý den už zase svítilo slunce. Nejen na nebi, ale i v jeho srdci.
A jestli někdy prší, Matýsek ví, že dovolená není jen o moři – ale o dobrodružství, fantazii… a o kamarádech, jako je Ferda.