Oliver a zoubek, co nechtěl ven

Byl jednou jeden kluk jménem Oliver, který měl šest let, rád si hrál s autíčky, maloval draky a každý večer si s tátou četl pohádky na dobrou noc. Všechno bylo skvělé, až do dne, kdy si při kousnutí do křupavého toustu všiml, že se mu viklá zub.
"Mami!" volal přes půl kuchyně. "Můj zoubek se hýbe!"
Maminka přišla, podívala se a usmála se. "To je úplně v pořádku, Ollíku. To znamená, že ti roste nový, dospělácký zub. Starý musí uvolnit místo."
Oliver si na zoubek sahal pořád. Trochu se kýval, ale ne a ne vypadnout. Kousal do jablíček, zkoušel ho jazykem, dokonce zkusil zatáhnout – ale zub tam držel jako přilepený.
Týden utekl, a zoubek se kýval víc a víc. Ale taky začal trošku bolet. A jednoho dne řekla maminka:
"Zítra půjdeme k paní zubařce, ona ti s tím pomůže."
Oliver ztuhl. "Ne! Nechci k zubařce! Co když to bude bolet? Co když mi bude vrtat celou pusu? Co když… co když…"
"Neboj se," řekl klidně tatínek. "Zubařka je moc hodná. Jen se podívá a možná ti zoubek pomůže ven dřív, než řekneš švestka."
Ale Oliver byl nervózní. V noci se mu zdálo, že ho honí obří zub s kleštěmi. Ráno vstal rozcuchaný, ospalý, a bál se.
Přesto se oblékl, nasedl do auta a za chvíli stáli před ordinací. V čekárně to vonělo po mentolových bonbonech a v koutku byl stoleček s omalovánkami.
Když je paní zubařka pozvala dovnitř, Oliver se nejprve schoval za mámu. Ale zubařka se usmála, sklonila se k němu a řekla:
"Ahoj Oliverku! Pojď, ukážu ti kouzelnou židli, co umí jezdit nahoru a dolů."
Zvědavost Olivera přemohla. Vlezl si na židli. Nahoru – dolů – nahoru – dolů! Smál se.
"Teď se jen podívám na ten zoubek," řekla zubařka a nasadila si světlo na čelo. Podívala se do pusy a řekla:
"Tenhle zoubek už tam skoro nedrží. Víš co? Já znám tajné kouzlo, jak ho dostat ven úplně bez bolesti."
Oliver polkl, ale přikývl. Zavřel oči. A než se nadál – cink!
"Hotovo," řekla zubařka a ukázala mu maličký zub na ubrousku.
Oliver nevěřil vlastním očím. "To už je venku?!"
"A vůbec to nebolelo, viď?"
"Ne! Vůbec!" smál se Oliver.
Doma si zoubek položil do krabičky a schoval pod polštář. V noci přišla Zubní víla a nechala tam zlatou minci a vzkaz:
"Oliverku, byl jsi dnes opravdu statečný. Tvůj nový zub bude silný jako lev. S láskou, Zubní víla."
Od té doby se už Oliver nebál ničeho, co se týkalo zoubků. A když se kamarádovi začal kývat zub, Oliver mu řekl:
"Neboj se. Já ti pak povím kouzlo, jak to zvládnout."
A žil spokojeně, se širokým úsměvem – přesně takovým, jaký má hrdina.