O Zajícovi, který neuměl skákat rovně

Byl jednou jeden mladý zajíc jménem Tonda. Žil na kraji velkého lesa, kde všichni zajíci byli známí svou schopností skákat rychle a přesně – kromě Tondy. Když Tonda skočil, nikdy to nebylo rovně. Vždycky letěl doprava, doleva, někdy i dozadu!

Ostatní zajíci si z něj občas utahovali:

"Tondo, ty bys netrefil ani louži uprostřed cesty!"

"Kdyby tě honil lišák, skončil bys na stromě!"

Tonda se smál spolu s nimi, ale v srdci ho to trochu mrzelo. Chtěl být taky rychlý a obratný jako ostatní.

Jednoho dne však v lese zavládlo pozdvižení: starý dub, největší strom v lese, se začal naklánět a jeho dutiny byly plné malých ptáčků, kteří ještě neuměli létat! Zvířátka se snažila je zachránit, ale bylo moc nebezpečné se ke stromu přiblížit. Kdyby někdo šel rovně, spadl by přímo pod padající větev.

A tehdy dostal starý jezevec nápad:

"Potřebujeme někoho, kdo neumí jít rovně! Někoho, kdo umí skákat… křivě!"

Všichni se podívali na Tondy.

"Já?" vykulil oči Tonda. Ale pak si řekl: Teď nebo nikdy!

Tonda vzal dech a začal skákat. Vpravo, vlevo, vpravo, vlevo… jako had. Díky svým šíleným skokům se vyhnul větvím, doletěl až k dutinám a po jednom nosil malá ptáčátka do bezpečí.

Když byl poslední ptáček v bezpečí, dub s hromovým prasknutím padl na zem – ale všechny životy byly zachráněny!

Od té doby si v lese nikdo už Tondy neutahoval. Naopak – stal se hrdinou! A když se v lese pořádaly závody, měla nová pravidla:

"Kdo chce vyhrát, musí skákat jako Tonda – trochu divoce, ale hlavně srdcem!"