O statečné lišce Lujze a kouzelné hoře

Za devatero řekami a devatero kopci ležel hluboko v lese klidný liščí kraj. V jedné útulné noře žila mladá liška jménem Lujza. Nebyla jako ostatní lišky – nezajímalo ji loudění vajíček ani chytání slepic. Místo toho milovala příběhy a dobrodružství.

Jednoho večera, když seděla u ohně se svou babičkou, slyšela starou legendu o Kouzelné hoře Glimmer, která prý splní jedno přání tomu, kdo ji najde a obstojí ve třech zkouškách. Lujze se rozsvítily oči – to byla výzva, na kterou čekala!

Ráno si sbalila vak s borůvkami, jablky a dekou a vydala se na cestu. Šla dnem i nocí, lesy, loukami i přes mlžné bažiny, až dorazila k vysoké stříbrné hoře, jejíž vrchol se ztrácel v oblacích.

Na úpatí ji přivítal první strážce: medvěd s knírem a brýlemi, který jí položil první hádanku:

"Když máš mě, chceš mě sdílet. Když mě sdílíš, už mě nemáš. Co jsem?"

Lujza se na chvíli zamyslela, pak se jí rozsvítilo v hlavě:

"Tajemství!" řekla.

Medvěd spokojeně přikývl a pustil ji dál. Druhou zkouškou bylo přechod přes most z mlhy, který se ztrácel každým krokem. Ale Lujza nezaváhala. Zavřela oči, věřila svému srdci a šla vpřed – a most ji donesl až na druhou stranu.

Třetí zkouška byla nejtěžší. U vrcholu jí do cesty vstoupila její vlastní stínová kopie, která jí našeptávala:

"Zahoď své sny, stejně je nikdy nenajdeš!"

Ale Lujza se usmála, postavila se svému strachu čelem a řekla:

"Moje sny mě vedou. A ty jsi jen stín."

A stín se rozplynul. Hora se rozzářila zlatým světlem a z vrcholu vytryskl proud hvězdného prachu. Hora promluvila tichým hlasem:

"Tvé srdce je čisté. Můžeš si přát cokoli."

Lujza se zamyslela – a místo slávy nebo bohatství si přála, aby se každý tvor v lese dokázal aspoň jednou zasmát ze srdce.

Od té doby se v lese vyprávěly nejen pohádky, ale i vtipy a každý večer zněl smíchem.

A Lujza? Vrátila se domů, stala se vypravěčkou a její příběhy pomáhaly i těm nejsmutnějším zvířátkům zase se usmívat.

Dobrou noc a sladké sny.