O Netopýrovi Bertíkovi, který se nebál tmy

V jedné hluboké jeskyni žil malý netopýr jménem Bertík. Měl hebká křidélka, ouška jako malé lístky a oči jako dva korálky. Všichni ostatní netopýři spali celý den a vylétali jen v noci, ale Bertík byl jiný – on miloval tmu tak moc, že v ní dokázal dělat cokoliv. Hrál si, zpíval si písničky a dokonce kreslil obrázky do vzduchu svým létáním.

Ale v lese pod jeskyní to bylo jiné. Tam se tmy báli skoro všichni. Ježek Jenda schovával nos pod listí, srnka Sylva se tiskla k mamince a soví holčička Sára raději ani nemrkala, když slunce zapadlo.

Jednou v noci přišla do lesa velká bouřka. Vítr hvízdal, stromy se kymácely a zvířátka se bála ještě víc než obvykle. Blesk rozštípl starý dub a větve zavalily ježkovo oblíbené doupě. Všichni byli zoufalí.

"Co budeme dělat?" plakali.

A tu přiletěl Bertík. Přistál na větvi, zasmál se:

"Nebojte, já v téhle tmě vidím jako ve dne! Pomůžu vám!"

A opravdu. Bertík vylétal nahoru, dolů, mezi větvemi proplétal křídla, hledal ztracené hračky, postavil z větví nový domeček pro ježka a pomohl soví Sáře najít spadlé pírko její maminky.

Zvířátka koukala s otevřenou pusou.

"Ty se tmy vůbec nebojíš?" ptali se.

"Proč bych měl? Vždyť v ní všechno dýchá klidem. Tma je jako deka, co nás obejme."

A od té doby se v lese už tmy nikdo nebál. Když zapadlo slunce, zvířátka si sedla do kruhu a Bertík jim zpíval písničky o nočních dobrodružstvích. Tma už nebyla strašidelná – byla kouzelná.