O hvězdičce, která se ztratila

Kdysi dávno, vysoko na noční obloze, žila malá hvězdička jménem Luma. Každou noc svítila vedle svých sestřiček a společně tvořily krásné souhvězdí. Ale jednoho dne Lumu zaujala malá modrá planeta, která se točila dole pod nimi – Země.

"Chtěla bych ji vidět zblízka," zamyslela se Luma. A tak, když všichni spali, sklouzla po měsíčním paprsku dolů.

Letěla dlouho, až přistála na měkké louce plné květin. Bylo tam krásně, ale brzy zjistila, že je tma a neví, jak se vrátit zpátky na oblohu. Smutně se posadila na kámen a tiše zářila.

Všimla si jí malá sova, která letěla kolem. "Ty nejsi odsud, že ne?" zeptala se.

Luma přikývla. "Ztratila jsem se. Chtěla jsem se podívat na Zemi, ale teď nevím, jak zpátky."

Sova se usmála. "Znám cestu. Stačí, když se necháš nést větrem, co vane k Měsíci. Ten tě nasměruje zpátky ke hvězdám."

Luma poděkovala, naposledy se rozhlédla po krásné Zemi, a pak se nechala větrem zlehka zvednout. Letěla vzhůru, výš a výš, až znovu zazářila mezi svými sestrami na nebi.

Od té doby každou noc svítí ještě jasněji – aby se neztratila a aby osvítila sny všech dětí, které ji dole na Zemi pozorují.