O Honzovi a zakleté studánce

Bylo, nebylo, za sedmero lesy a devatero kopci žil na okraji vesnice chlapec jménem Honza. Nebyl to žádný lenoch, jak se o Honzích často říká, ale kluk zvídavý, trochu zasněný a srdce měl na správném místě.

Jednoho horkého léta přišla do kraje taková sucha, že vyschly potoky i rybníky. Lidé chodili ke staré studánce pod lesem, která prý nikdy nevysychá. Ale ouha — studánka byla zakletá! Voda z ní teď místo osvěžení přinášela jen smutek a ospalost. Kdo se z ní napil, propadl dřímotě a spal celé dny.

Starosta vyhlásil, že kdo studánku zbaví kouzla, dostane odměnu a koláč od jeho ženy navrch. Kde se vzal, tu se vzal, Honza se přihlásil. Vzal si do uzlíku buchtu, krajíc chleba a vydal se do lesa.

Cestou potkal tři podivné postavy: prvního zajíce, který skákal pozpátku, druhého ježka, co mluvil ve verších, a třetí byla stará babička s očima jak studánky samy.

"Honzo," pravila babička, "ta studánka nespí. Ona pláče. Voda odtéká, protože její srdce je zlomené. Daruj jí něco ze svého srdce a voda se navrátí."

Honza chvíli přemýšlel a pak do studánky hodil poslední buchtu od maminky a tiše zašeptal:

"Pro tebe, ať už nejsi smutná."

V tu ránu se voda ve studánce zatřpytila, zabublala a znovu začala prýštit čistá jako sklo. Vesnice měla opět vodu a Honza nejenže dostal odměnu, ale i nové přátele – zajíce, ježka a babičku, která ho prý od té doby vždy chrání ze stínu lesa.

A od té doby se studánce říká Honzova voda.