Lesní království a zakletý jelen

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami, rozkládalo se velké lesní království. V tom království vládl moudrý a laskavý král jménem Alar. Jeho královna, Elenie, byla milá a vlídná žena, která měla dar rozumět zvířatům. Spolu měli jedinou dceru – princeznu Lunu, která měla oči modré jako jezero za svítání a vlasy zlaté jako letní slunce.

Luna vyrůstala v lásce a radosti, ale když jí bylo deset let, stalo se něco velmi podivného. Jednoho rána se v lese objevil obrovský jelen, celý bílý, se zlatým parožím. Vypadal jako duch. Nechal se vidět jen jednou – a od té doby se v království začaly dít divné věci. Květiny přestaly kvést, zvířata se začala schovávat, a voda z pramenů chutnala hořce.

Král povolal moudré rádce, ale nikdo si nevěděl rady. Až jedné noci se princezně Luně zdál zvláštní sen. V tom snu k ní promluvil bílý jelen lidským hlasem:

"Jsem princ Eryon. Zlá čarodějka mě zaklela a proměnila v jelena. Abych se mohl vrátit do své podoby, musí mě najít někdo čistého srdce a naslouchat tichu lesa."

Když se Luna probudila, věděla, co musí udělat. Přesvědčila rodiče, že se sama vydá do lesa. Král s královnou váhali, ale Luna byla rozhodnutá. Vzala si s sebou jen plášť, trochu jídla a kouzelný amulet od matky, který prý dokáže chránit před zlými kouzly.

Putovala tři dny a tři noci, až dorazila do hlubokého lesa, kam noha člověka nevkročila po staletí. Všude bylo ticho, jen větve šuměly a vítr si pohrával s listím. Luna se posadila pod starý dub a zavřela oči. Naslouchala. A tehdy uslyšela šepot – ne od lidí, ale od lesa samotného.

"Jdi k jezeru, kde voda zůstává klidná i ve větru," šeptal jí les.

Luna šla, až dorazila k jezeru. U břehu stál jelen – veliký, bílý, nádherný. Díval se na ni lidskýma očima. "Luno," řekl, "přišla jsi."

"Musím tě vysvobodit," řekla Luna.

"Stačí jediné – uvěřit, že kouzla nejsou vždy zlá, a že i ticho může být odpověď."

Luna zavřela oči a srdcem přijala jeho bolest. Přistoupila blíž, sundala amulet a zavěsila ho jelenovi na krk. V tu chvíli se zablesklo, voda v jezeře zazářila a jelen se začal měnit – jeho tělo se zvedlo do vzduchu a před Lunou stál krásný mladý muž s očima, které poznala – byly plné laskavosti a lesního klidu.

"Děkuji ti," řekl princ Eryon. "Tvá čistá duše mě osvobodila."

Spolu se vrátili do království, kde vše znovu rozkvetlo. Král a královna přivítali Eryona jako hrdinu a brzy se stal královniným zetěm. Luna a Eryon vládli později moudře a v lásce – a starý les zůstal navždy jejich ochráncem.

A pokud nezemřeli, žijí tam dodnes.

Konec.