Kouzelný noční polštářek

Bylo nebylo, v jednom malém domečku na kraji lesa žil chlapec jménem Matýsek. Měl rád knížky, čokoládové sušenky a mazlení se svou kočkou Fífou. Ale co neměl rád? Usínání. Každý večer se v posteli vrtěl, koukal do stropu a povídal si s plyšovým medvídkem.

Jednoho dne mu babička přinesla dárek. Malý polštářek s hvězdičkami a měsíčkem, který šila sama.

"Tohle je kouzelný noční polštářek," zašeptala a mrkla. "Když si na něj lehneš a něco si přeješ, možná tě vezme do snu, který opravdu zažiješ."

Matýsek byl zvědavý, ale zároveň se tomu smál. "Pche, polštářky přece nelétají."

Ale tu noc si stejně něco přál.

"Chtěl bych letět na obláčku a podívat se na noční svět," zašeptal, zavřel oči… a usnul.

A pak – zafoukal vítr, pokoj se rozzářil stříbrným světlem a polštářek pod Matýskem začal levitovat! Zvedl se i s ním nad postel, proletěl střešním oknem a zamířil vysoko na oblohu.

Matýsek letěl měkkým nebem, mezi zářícími hvězdami. Vedle něj poletoval měsíček, který se smál a říkal:

"Vítej na Nočním nebi! Dnes tě čekají sny, které si zapamatuješ navždy."

Nejdřív přistáli na obláčkové louce, kde spaly ovečky ze všech dětských snů. Jedna malá se jmenovala Bublina a chtěla si s Matýskem hrát na honěnou. Hopsali po obláčcích, dělali kotrmelce a sbírali třpytivé hvězdičky do kapsy.

Pak se polštářek zhoupl dál – do Měsíční knihovny. Tam pracoval starý sovař jménem Čtenochrup. Měl knihy se sny dětí z celého světa.

"Tady je tvůj sen z minulého úterý…" houkl a podal Matýskovi zlatou knihu s jeho jménem. "A tady… si můžeš napsat nový."

Matýsek zapsal:

"Chtěl bych se podívat, co dělají moje hračky, když spím."

A hned další sen ho zanesl do Plyšového království, kde pan Medvídek byl král, autíčka jezdila po cukrové silnici a panenka Lili tančila se žabákem v růžovém fraku.

Když se nebe začalo barvit do oranžova, polštářek tiše zašeptal:

"Čas se vrátit domů…"

A než Matýsek otevřel oči, polštářek ho jemně položil zpět do postele. Venku zpívali ptáci, pokoj voněl po peřinách a kočka Fífa přístala u nohou.

Matýsek se usmál.

"Díky, kouzelný polštářku. Zítra si přeju podívat se pod moře…"

A polštářek lehce zavibroval, jako by odpovídal: "Těším se."

⭐️ A od té doby…

…každou noc Matýsek snil dobrodružné sny, ale už se nikdy nebál usínat. Protože věděl, že když si něco přeje, kouzelný polštářek ho vezme přesně tam.