Kouzelník Dobromil a lesní tajemství

Kdysi dávno, na okraji hlubokého lesa jménem Borovín, žil starý kouzelník jménem Dobromil. Měl dlouhý plášť z mechu a kapuci, co šustila jako podzimní listí. Lidé ho znali jako podivína – ale kdo ho skutečně poznal, věděl, že je moudrý, hodný a kouzlí jen pro dobro ostatních.

Kouzelník bydlel v malém domku ukrytém mezi borovicemi. Místo oken měl kulaté otvorové rámy, ve kterých se točily duhové krystaly, a v noci z nich zářily sny všech zvířat v lese. Dobromil rozuměl ptákům, věděl, co říkají stromy, a věděl, kdy přijde bouřka dřív, než zvedne vítr.

Ale měl jedno tajemství. V samém středu lesa, kde se nikdo neodvážil vkročit, stál Kámen přání – veliký jako pecen chleba, pokrytý mechem a runami. Jen ten, kdo má čisté srdce a odvahu, se k němu může přiblížit.

🪄 Tajemná návštěva

Jednoho chladného rána, když Dobromil sušil čajové lístky na okenním parapetu, někdo zaklepal na dveře. Stála tam malá dívka, celá od bláta a s očima plnýma slz.

"Jsem Lentilka," pípla. "Můj bráška Ondra onemocněl. Nikdo mu nedokáže pomoct. Slyšela jsem, že umíš kouzlit…"

Dobromil se na dívku usmál, uvařil jí šípkový čaj a mlčky naslouchal. Pak vstal, natáhl svůj zelený plášť a řekl: "Musíme jít ke Kameni přání."

"Ale tam se nesmí! Tam jsou stíny a zvuky a—"

"Právě proto tam musíme. Odvaha je první klíč ke kouzlu."

🌲 Cesta lesem

Společně prošli borovicovým hájem, přes kamenný most, kde se objevoval mlžný jelen, a kolem tichého jezírka, kde bublala voda pozpátku. Lentilka byla nejdřív vyděšená, ale Dobromil ji držel za ruku a vyprávěl jí pohádky, co zklidňovaly srdce.

Když dorazili ke Kameni přání, les ztichl. Kámen zazářil jemným světlem a Lentilka se k němu odvážně přiblížila.

"Přej si," řekl Dobromil, "ale jen jednou, a mysli nejen na sebe."

Lentilka zavřela oči a zašeptala: "Ať se Ondra uzdraví… a ať všichni, kdo jsou smutní, najdou radost."

✨ Kouzlo srdce

Kámen se rozzářil zlatavým světlem, listy začaly šumět melodii a celým lesem se rozlétlo teplo, které proniklo až do lidských domů. Lidé cítili, že se něco stalo – jako by se jim ulevilo na srdci.

Dobromil se usmál. "To bylo přání, jaké se slyší jednou za století."

Vrátili se zpátky a u Lentilčina domku seděl Ondra – smál se, jedl koláč a byl zcela zdravý. Maminka objímala oba sourozence a Dobromil jen tiše kývl a zmizel mezi stromy.

🌙 A co dál?

Od té doby se o kouzelníkovi Dobromilovi mluvilo jinak. Děti ho zvali na jahodový čaj, babičky mu nosily štrúdly a ptáci mu každé ráno zpívali nové písničky.

A Kámen přání? Ten tam stále je, ale září jen tehdy, když k němu přijde někdo, kdo nemyslí jen na sebe.