Hloupý Honza a drak, co miloval koláče

Byl jednou jeden Honza. Všichni mu říkali "hloupý Honza", protože celý den ležel na peci, díval se do stropu a jediné, co ho zajímalo, bylo jídlo a spaní. Když mu máma řekla, že by měl jít do světa a něco dokázat, Honza jen zívl a přikryl se peřinou.

Jednoho dne ale do vesnice přiběhl pošťák celý zpocený a volal:

"Král hledá hrdinu! Kdo zachrání princeznu, dostane půl království a její ruku!"

"Co se stalo?" ptali se lidé.

"Drak odnesl princeznu do své jeskyně na Černé hoře a chce výkupné – sto koláčů s tvarohem! Jinak ji nesežere!"

Všichni se lekli. Kdo by šel k drakovi, i když má rád koláče?

Honza seděl na peci, poslouchal to a najednou se narovnal.

"Sto koláčů? Takový hlad bych měl taky. Ale tvarohové jsou nejlepší!" řekl a seskočil z pece.

"Mami, dej mi uzlík, jdu zachránit princeznu."

Máma se málem opařila u plotny.

"Ty? Ty, Honzo? Vždyť ty ani neumíš číst mapu, natož bojovat s drakem!"

"Ale já vím, co draci chtějí – jídlo. A v tom se vyznám," mrkl Honza.

A tak mu máma zabalila do uzlíku pět tvarohových koláčů, kus chleba, sýr a jedno jablko. Honza si vzal hůl a vydal se do světa.

Šel, šel, až došel do tmavého lesa. Tam potkal starou babku, která sbírala klacíky.

"Kam jdeš, chlapče?" ptala se.

"Jdu zachránit princeznu od draka. Ale vezmu to přes pekárnu, potřebuju těch sto koláčů."

Babka se zasmála:

"Koláče ti dám, ale musíš mi pomoct. Ztratila jsem košík s borůvkami."

Honza chvíli koukal do mechu, až zahlédl modrou hromádku. Zvedl ji a přinesl babce.

"Tady máš, babi. A teď ty koláče!"

Babka se usmála, mávla hůlkou – a z ničeho nic se vedle ní objevila velká bedýnka plná voňavých tvarohových koláčů.

"Tady máš, Honzo. A dej pozor – drak má slabost pro hádanky."

Honza poděkoval a šel dál.

Když došel ke Černé hoře, jeskyně byla obrovská, temná a z ní šel kouř. Najednou se ozval hluboký hlas:

"Kdo ruší mé spaní? Kdo mi nese koláče?!"

Z jeskyně vylezl velký zelený drak se třemi hlavami. Jedna zívala, druhá se rozhlížela a třetí už slintala.

"To jsem já, Honza. Hloupý Honza. Přinesl jsem ti koláče – ale jen pokud mi dáš princeznu."

Drak se zamračil.

"Pche! To by bylo moc jednoduché. Musíš mi nejdřív odpovědět na hádanku. Když odpovíš správně, dostaneš princeznu. Když špatně – sním tě i s koláči!"

Honza pokrčil rameny.

"Zkus to."

Drak se napřímil a zahřímal:

"Co je sladké jako koláč, lehké jako peří a přesto tě to může zabít?"

Honza se podrbal na hlavě. Přemýšlel, přemýšlel… A pak řekl:

"Líný život! Je sladký, nic netahá, ale zabije každou šanci na něco lepšího."

Drak zíral. Pak se všechny tři hlavy rozesmály.

"Správně, Honzo! Konečně někdo, kdo není tak hloupý, jak vypadá!"

A drak přivedl princeznu. Byla sice trochu unašená, ale celkem spokojená – prý jí drak dával každý den koláče a čaj.

"Díky, Honzo! Já už myslela, že mě nikdo nezachrání."

"Nemáš zač," řekl Honza. "Ale teď bych si taky jeden koláč vzal."

A tak se vrátil s princeznou na zámek, dostal půl království, a protože byl hodný a uměl péct koláče, lidé ho začali mít rádi. Dokonce ho přestali nazývat "hloupým Honzou" – říkali mu "Honza Chytrý a Koláčový".

A jestli neumřel, peče koláče dodnes. A drak? Ten si otevřel vlastní cukrárnu na Černé hoře.

Konec.