Duch z podkroví

Jednoho večera, když se vrátila z procházky, zjistila, že jí z pokojíčku zmizel její oblíbený zápisník. "To je divné… Vždycky ho dávám na stůl," zamumlala Eliška.

Maminka si myslela, že ho jen založila, ale další večer zmizela baterka. A pak i plyšák, kterého Eliška měla od malička.

"Tady straší," vyhrkla najednou babička, když o pár dní později přišla na návštěvu. "V tomhle domě prý kdysi žil duch zloděj! Bral věci a schovával si je do podkroví."

Eliška zbystřila.

"Duch zloděj? Opravdu?"

Babička přikývla. "Říká se, že si vybírá jen malé věci a odnáší je, když nikdo nekouká."

Ten večer Eliška nemohla spát. Svítila si jen slabým světýlkem z lampičky a čekala. A v tu chvíli… zaslechla šramot z půdy nad hlavou. A pak tiché ťuk, ťuk, ťuk… jako by někdo cupital po starých prknech.

Vyskočila z postele, vzala Broka a potichu vyšplhala po schodech na půdu. Dveře byly pootevřené. Uvnitř bylo ticho, ale najednou – kýchnutí!

"Hapčí!"

Eliška se lekla, ale pak se z temného kouta vynořila podivná postavička – malý duch, celý průsvitný, s nosem červeným jako třešeň.

"Promiň, že jsem ti bral věci," zamumlal. "Já jen… jsem tu sám a chtěl jsem si s někým hrát. Tak jsem si půjčil tvého plyšáka. A zápisník. A baterku…"

Eliška zůstala stát s pusou dokořán.

Duch se jmenoval Hubert a prý v domě bydlel už sto let. Nikdy nikoho nestrašil, ale byl moc stydlivý, a tak si místo mluvení jen půjčoval věci a doufal, že ho někdo najde.

Eliška se usmála. "Huberte, příště si je raději půjč, ale vrať je včas. A můžeš si přijít i hrát. Ale bez kradení!"

Duch přikývl, popotáhl nosem a slíbil, že už bude hodný.

Od té doby měl Eliška zvláštního kamaráda – skoro neviditelného a občas trochu zapomnětlivého, ale rozhodně ne zlého. A i když občas zmizela nějaká pastelka nebo ponožka, Eliška už věděla, že to není žádné strašidlo, ale jen Hubert, co si chtěl zrovna kreslit nebo udělat polštářovou pevnost.

A v té staré chalupě už se nikdo nebál.

Dobrou noc.