Červená Karkulka a vlk, co neuměl být zlý

Byla jednou jedna holčička, kterou všichni ve vesnici znali podle její červené pláštěnky s kapucí. Říkali jí Červená Karkulka. Měla ráda koláče, dobrodružství a ptala se na všechno tisíc otázek denně. A taky měla jednu speciální schopnost – všechno vždycky nějak spletla, ale nakonec to dobře dopadlo.

Jednoho krásného dne jí maminka zavolala:

"Karkulko, babička je nemocná. Zanes jí tenhle košík s koláči a džbánek malinové šťávy. Ale! Nezastavuj se cestou, a hlavně nemluv s cizími vlky!"

"Jasně, mami!" zakývala Karkulka nadšeně, oblékla si červenou pláštěnku, popadla košík a vyrazila. Ale sotva vkročila do lesa, zahlédla něco úžasného – houpačku mezi dvěma stromy!

"Jen si rychle zhoupnu a hned půjdu dál," slíbila si.

Když se houpačka rozkmitala, objevil se ve křoví vlk. Ale nebyl to ledajaký vlk – byl to Vlk Hubert, který se kdysi rozhodl, že bude hodný. Jenže ostatní zvířata v lese se ho pořád bála, protože měl velké zuby a hluboký hlas.

"Ahoj, holčičko!" zavolal Hubert a vylezl z křoví.

"Jéé, ty máš ale hustou srst!" vykřikla Karkulka a místo aby utekla, hned se k němu rozběhla.

"Chceš si se mnou houpat?"

Hubert zamrkal. Nikdy mu ještě nikdo nenabídl houpání! Takže řekl: "No… proč ne."

A tak se houpli, až houpačka praskla.

"Ups!" zasmála se Karkulka. "No nic, musím za babičkou. Máš hlad? Mám koláče!"

Hubert zaslintal. Koláče! Ale byl přece hodný, tak řekl: "Ne, díky. Ale… nech mě ti pomoct."

Napadlo ho totiž, že když doběhne k babičce první a všechno připraví, udělá jí i Karkulce překvapení – třeba narozeninovou párty, i když žádná z nich neměla narozeniny.

Tak vlk vyrazil cvalem k babiččině chaloupce. Jenže babička nebyla jen tak obyčejná babička. Byla to bývalá šampionka v karate!

Jakmile babička spatřila velkého vlka, okamžitě mu nasadila chvat a během tří sekund byl Hubert přivázaný k židli, s ručníkem kolem tlamy.

"Myslíš, že mě oblafneš, ty chlupatče? Ha!" smála se babička.

Hubert mumlal cosi přes ručník a snažil se vysvětlit, že chtěl jen uspořádat párty, ale babička byla neoblomná.

Když dorazila Karkulka, našla babičku, jak na židli hlídá svázaného vlka a dává mu přednášku o sebeobraně.

"Babi! To je Hubert, můj nový kamarád!"

"Kamarád? S vlkem?"

"Jo, je úplně v pohodě! A chtěl ti uspořádat oslavu!"

Babička si sundala brýle, podívala se na Huberta a trochu se zastyděla.

"No dobře… možná jsem byla moc rychlá…" zamumlala a odvázala ho.

Za chvíli už všichni seděli kolem stolu, cpali se koláči, pili malinovou šťávu a smáli se. Hubert vyprávěl vtipy (i když polovině nerozuměl nikdo kromě Karkulky), babička předváděla karate chvaty, a Karkulka plánovala další výpravu – tentokrát prý do hor hledat ztracené yetti.

Od té doby nebyl Hubert jen "ten strašný vlk", ale největší kamarád vesnice. A když si děti hrály v lese na schovávanou, Hubert je vždycky ochotně hledal – i když se kvůli tomu párkrát zaklínil mezi stromy.

A Karkulka? Ta si dala na pláštěnku nový nápis:

"NEBOJ SE VLKA, DOKUD SE NEZAČNE TVÁŘIT HLADOVĚ."

A jestli neumřeli, tak se tam houpají dodnes.