Astro Max – pes, co doletěl ke hvězdám

Kdysi dávno, v malém městečku na kraji lesa, žil pejsek jménem Max. Byl to obyčejný hnědý voříšek s bílou skvrnou na nose a jedním uchem vždy o trochu víc svěšeným než druhé. Max bydlel se svým páníčkem, starým vědcem panem Vavřincem, který celý život snil o tom, že vyšle do vesmíru raketu.

Pan Vavřinec měl na zahradě starou kůlnu, ve které něco pořád kutal. Sousedi si mysleli, že tam spravuje rádio nebo pěstuje rajčata. Ale ve skutečnosti tam stavěl raketu! A Max mu při tom každý den pomáhal – nosil šroubky, hlídal, aby nikdo nepovolaný nevlezl dovnitř, a občas si zdříml mezi bednami s nářadím.

Jednoho večera, když svítil úplněk a hvězdy na nebi vypadaly jako rozsypaný cukr, pan Vavřinec řekl:

"Maxi, je to hotové. Ráno letíme ke hvězdám!"

Max zakňučel radostí a zavrtěl ocasem tak silně, že převrhl kbelík s barvou.

Druhý den ráno oba vlezli do rakety. Byla malá, ale útulná. Max měl svůj vlastní malý kokpit se speciální sedačkou, připevněnou miskou na granule a okýnkem, ze kterého mohl koukat na hvězdy. Raketa zabzučela, zablikala, a najednou – fíííííí! – odstartovala do vesmíru!

Letěli výš a výš, až země vypadala jako modrozelený míček. Max se díval z okénka a nemohl uvěřit vlastním očím. Viděl Měsíc, Mars, a dokonce i prstence Saturnu! Pan Vavřinec řídil raketu a zapisoval si všechno do deníku. Ale po chvíli se začalo dít něco podivného.

Na obrazovce se objevilo blikající světlo a raketa se začala třást.

"To je meteoritický roj!" zvolal pan Vavřinec.

Max zavrčel, ale pak udělal něco nečekaného – přeskočil do hlavního pilotního křesla a tlapkou zmáčkl tlačítko s nápisem "Úhybný manévr". Raketa se prudce vyhnula meteoritům a oba byli zachráněni!

"Ty jsi hrdina, Maxi!" smál se pan Vavřinec.

Max šťastně štěkl a začal si lízat packu, jako by to byla jen taková drobnost.

Letěli dál a dál, až se před nimi objevila tajemná planeta – celá fialová a kolem ní kroužily světélkující kameny. Přistáli. Max jako první vykročil ven v malém psím skafandru. Na planetě bylo ticho a vzduch voněl po vanilce. Najednou se z písku vynořila tři stvoření – vypadala jako roztomilí želvíci se svítícími krunýři.

"Vítej, pozemský pse!" řekl jeden z nich melodickým hlasem. "Jsme Galupíci a hledáme hrdinu, který by nám pomohl najít ztracenou hvězdu."

Max zakýval hlavou – souhlasil.

Společně se vydali na cestu po planetě. Přeskakovali lávová jezírka, proplétali se mezi tančícími stromy a plavili se po řece stříbrné mlhy. A nakonec, hluboko v jeskyni, Max zvedl packu a rozhrabal písek – tam ležela hvězda! Zářila, jako by se právě narodila.

Galupíci byli tak šťastní, že Maxe prohlásili za "vesmírného rytíře" a dali mu medaili z hvězdného prachu.

Pak už nastal čas vrátit se domů. Max a pan Vavřinec zamávali Galupíkům a vydali se zpět na Zemi. Když přistáli, byli slavní. Všichni o Maxovi mluvili – "Pes, který zachránil raketu a objevil ztracenou hvězdu!"

Od té doby Max každý večer ležel na zahradě, koukal na noční oblohu a přemýšlel, jestli Galupíci zase někdy zavolají. A kdo ví – třeba už brzy…

KONEC